Bouldering se dá provozovat na umělé stěně i v přírodě. Jedná se o horolezectví, které je od toho klasického trochu odlišné. Není to lezení v týmu, kdy jeden horolezec jistí druhého. Pokud budeme lézt na umělé stěně, lana nebudeme potřebovat žádná. K lezení na umělé stěně je zapotřebí opravdu skromná výbava.
· Kraťasy– dlouhé kalhoty by zbytečně komplikovaly pohyb na stěně.
· Botky lezačky– pokud si chcete tento sport přijít jen vyzkoušet a zatím do něho nehodláte investovat, určitě vám boty u stěny půjčí.
· Pytlík s magneziem– potírají se s ním ruce, aby neklouzaly.
Lezení na umělou stěnu má oproti té skutečné jednu velkou výhodu. U umělé stěny padáte do matrací. Je to jistě pohodlnější, nežli padnout do kopřiv nebo na nějaké skalisko. Jestliže se přeci jen rozhodnete pro lezení v přírodě, je dobré si s sebou vzít bouldermatku. Jedná se o dopadovou matraci, která se dá složit. Další vychytávkou je zubní kartáček. Ne, že by lezec musel každou chvíli provádět ústní hygienu. Kartáček bude potřebovat na čištění chytů od magnézia.
Sport jen pro silné paže
Lezci, kteří si oblíbili bouldering, mají docela zajímavý slang. Používají názvy, které by mohly být pro laika docela zavádějící. A někdy by si mohl dokonce myslet i něco maličko nestydatého.
o Maglajz– nejedná se o nic nechutného, ale o obyčejné magnézium, které se používá na ruce.
o Mít nateklo– při lezení jsou velice namáhané ruce a někdy se stává, že předloktí opuchnou.
o Vyklepat– lezec má třepat rukama, aby k opuchlinám nedocházelo.
o Madlo– jak jistě každého logicky napadne, jedná se o místo, kde se dá dobře zachytit. Je to velký úchyt, na kterém se můžete „vyklepat“.
Jedním z přeborníků v horolezectví, je pan Radek Jaroš, který se dokonce zapsal i do Guinessovy knihy rekordů. Podařilo se mu zdolat nejvyšší českou budovu, pražský hotel Corinthia Towers.